Srpen 2006

Světelný poklop

21. srpna 2006 v 0:39 | budha |  >>PatvOry<<
Někde daleko ve vesmíru,
možná někde kde v zniká zrovna nový život,
možná někde kde se něco rodí,
možná tam kde zrovna něco umíra,
možná někde tam kde něco zaniká,
existuje černý světelný poklop, který nejde otevřít.

To až jednou bude potřeba úniku před sebou samým, tak najdeme klíč.
Ten klíč nebude obyčejný nebude zvláštní, jaký bude to ví každý.

To když tělo už nemůže dále bolest snášet, když nemůže už nést to břemeno.
To když někdo v rohu pláče, že ho něco bolelo.
To když země pláče, že již dále nemůže břímě vláčet, ten svět.
To když mraky se zelenají, lesy mračí.
To když lidstvo válčí, když zbrtaně tančí.
To když se lidstvo samo ničí, tak najdeme klíč ale bude pozdě už.

Tma ve světle

21. srpna 2006 v 0:16 | budha |  >>PatvOry<<
Pijí chleba z modrých lahví, jak psi polehávají v ulicích.
Před sebou oprejskané hrnky, oči teskně prosící.

Prosím pane, prosím paní vhoďte minci hořící.

Jak automaty chovají se zatancují, zaspívají, možná vám i poradí.
Jaký život čeká vás i ostatní.

Jsou to automaty na peníze z masa kostí vepřových.
V mrazivých dnech scházejí se na nádražích a v opuštěných domech.

Živí je z ulic popelnice a odpadkové koše.

Za mince do nich vhozené, si místo jídla pořizují alkohol.
Nedivme se jim pánové a dámy,
alkohol zmírní utrpení pánů a žen v tunelu temném bloudících.

Pro posměšky vámi k automatům směřovaným,
mohli by se stydet oni nebo vy???
Jsou to lidé stejní jako vy jenomže jinde než nahoře.

Tak co, co, co, co.......
Co ještě musí snášet???

V záhlubí

1. srpna 2006 v 18:58 | budha |  >>PatvOry<<
Bylo uterý večer půl třetí a já už se jentak potácel v lavicích hospod. Kouř mně štípal do očí a nademnou se vznášela z onoho kouře mlha. Na zemi se válely nedopalky od cigaret a vypadalo to jako by na zem někdo vysypal korále.
Předemnou stálo pivo, na stole zahaleném odpadky na kterém se monumentálně tyčily nedopité pulitry jako chladící věže elektráren.
Skoro všichni už nás opustily, zůstaly jsme už jen my tři. Já, kléros a šuki, klábosíme, popijíme, občas padne ňákej ten vtip, no občas? Spíš stále, každý naše slovo, věta ja nějakej ten fór.
Smějeme se, když tu náhle se ozve rána!!! Mlhavý opar se rozpohyboval a já viděl příčinu hrůzného rámusu. Na zemi leží neznámý opilý muž, který před malou chvílí přišel asi z ňáký jiný hospody. Vedle něj leží převrhlá židle a pivo, jenž si právě přinesl od baru měl vylitý na sobě.
Smějeme se, před sebou najednou vidím pivo. Ano bylo tam již před tím ale při tom rozruchu jsem na něj úplně zapoměl. Koukám na něj a nemůžu mu odolat, ó jak jsi studenné a zlatavé, obaleno kapkamy rosy, jenž se vždy objeví na okraji a pak pomalu stékají dolů k tácku do nějchž se vpíjí. Napiju se a se spokojeným úsměvem vydechnu hmmmmm, "áááá dvanáááctka" řeknu si v duchu, ta chuť, ta pěna, ach jak jsi krásné, kéž bys bylo zadarmo, nikdy bych tě nikomu nedal.